Čekání a víra v lepší budoucnost

Přeji všem krásný večer, jsem tu s dalším článkem po delší době.

O co půjde dnes? O hledání cest, jak ve svém životě něco změnit a žít zase jako normální lidi (myšleno já a děti).

Stále mám zdravotní problémy, deprese, úzkosti, agorafobii, obsedantně kompulzivní poruchu(OCD), astma, panika apod. V psychickém onemocnění se mísí jedna porucha s druhou. K tomu všemu mi moje dcera našla další diagnozu, a to hypochondrii. Ano, každý den mě něco bolí, ale opravdu bolí, nevymýšlím si. Od ostruh na patách, kotníků, kyčlí, přes vaječníky, slinivku, slezinu, průdušky, krk, až po migrény a bolesti hlavy. Možná je to psychosomatika, možná mám rakovinu, kterou ještě žádné vyšetření neodhalilo. :)))

Stále mám invalidní důchod (ID) 2.stupně, který činí 6800 Kč. Vypočítáno z mého minulého příjmu, který byl vždy nadstandardní. A samozřejmě je veliký problém s těmito penězi a dvěma studujícími dětmi vyjít a přežívat.

Minulý rok jsem byla na mnoha pohovorech, ale moje zdravotní problémy je logicky odrazují od přijetí mě do firmy coby zaměstnance. A to jsem se snažila je přesvědčit, že mám svůj zdravotní stav už pod kontrolou.

V současné době zvládám den po dni díky psychologovi, kam docházím na terapie už 2 roky 1x týdně. A samozřejmě i díky lékům, kterých mám denně poměrně hodně.

Užívám tyto léky:
pravidelně denně

• Aurorix 2x denně 
• Lyrica 3x denně 
• Lamotrigin Activis 1x denně 
• Trittico 1x denně

nepravidelně, při potížích (tzv. SOS tabletky)

• Tiapridal
• Quajacuran

k tomu užívám magnezium a vitaminy.

Díky lékům a psychoterapiím se můj stav značně zlepšil, dokážu už vyjít z domu, zajít na úřad (i když až na pátý pokus), fungovat cca 8hod. denně. Ale stále mám výkyvy nálad, od dobré až po ty depresivní stavy, kdy se nehnu z postele. 

Snažím se stále něco měnit, krůček po krůčku. Najít si každý den něco pozitivního (což ale nejde v dny, kdy mě polapí deprese).

Snažím se začlenit se do života současné společnosti. Najít si práci, kterou bych zvládla, vyřešit tím i finanční situaci. V minulém roce jsem byla na mnoha pohovorech a ani nepočítám, kolika firmám jsem poslala životopis, když hledali zaměstnance s mojí kvalifikací. Ovšem zejména z důvodu invalidního důchodu jsem nikde neuspěla. Bojí se. Ani se jim svým způsobem nedivím. Ale zároveň je smutné, že člověk se snaží a chce, ale šanci nedostane. 

Nyní jsem opět v očekávání lepších zítřků. Co se děje? Zítra jdu podat žádost o Rekvalifiační kurz v oboru Vizážista. Jsem v evidenci úřadu práce již téměř 1 rok. Mám nárok na rekvalifikaci, kterou mi zaplatí. Už jsem o ní žádala v prosinci, ale byla zamítnuta, prý už měli vyčerpané prostředky pro ten rok. Mě to na pár týdnů zase hodilo do depresí, protože jsem měla pocit, že toto je moje jediná šance! Když nemůžu najít práci, rozhodla jsem se založit živnost o tom, co mě celý život baví, co mi bylo koníčkem. Odhodlaná jít do toho rizika, že budu muset platit sociální a zdravotní pojištění i v případě, že nevydělám nic. Přesto mi žádost zamítli. 

Řekla jsem si po pár týdnech, že život tím nesmí končit, že musím zatnout zuby a jít dál. Proto si zítra jedu podat žádost znovu. Snad už úředníci stihli spočítat rozpočet na tento rok. 

Ale aby toho nebylo málo, v pátek (před 2 dny) jsem našla inzerát na práci snů - do kosmetického studia, které nabízí řady procedur na nejnovějších přístrojích, odstraňování vrásek, likvidace tuků a podobných estetických problémů. Jenže kámen úrazu je v tom, že nástup je tam také za 14 dní. 

Celý pátek jsem přemýšlela, jak se rozhodnout, zda dát přednost rekvalifikaci v ceně 35000  Kč, kterou by mi platil úřad práce (pokud to ovšem schválí) nebo jít do zaměstnání, které by mě opravdu moc bavilo (pokud mě ovšem vyberou). Těžké rozhodování, no uznejte. 

Nakonec jsem životopis poslala a dnes (v neděli) tam jela na pohovor. Salon se mi moc líbí, práce by mě opravdu bavila, prostě práce snů. I když za malý plat (10000 Kč). 

No a nyní mě tedy čeká čekání. To je slovní spojení. Ano, je tu reálná šance, že během dalších 14 dnů se něco v mém životě změní. Možná se pojedu rekvalifikovat na 4 týdny do Prahy, možná budu mít práci s dojížděním "jen" 20 km od bydliště. Možná mi vyjde obojí a já se nejspíš v tomto případě rozhodnu o zaměstnání. Možná mi nevyjde ani jedno a já zase budu smutná, ale vím, že se nevzdám. Půjdu si dále za svými sny. Věřím v osud. Věřím, že i když člověk spadne na dno, je vždy naděje, že zase bude lépe. 

Čekání bude těžké. Držte mi palce. Určitě dám vědět, jak to vše dopadlo. 

S pozdravem
Radka