4.část
Po 3 týdnech mého brigádničení coby pokladní v Kauflandu konečně začínám chápat, proč se všude píše, že je tato práce psychicky náročná. Ano, celé tři týdny trvalo mé totální nadšení, až dnešního dne mi jedna směnová vedoucí sebrala iluze. Od toho okamžiku začínám na tu práci nahlížet z jiného úhlu.
V průběhu dní jsem musela podepsat spoustu dalších papírů, kde je vždy napsaný nějaký stručný pokyn. Musím podepsat, že jej budu dodržovat. To beru, hlavně, když tedy jasně vím, co se po mně chce.
Co je vlastně na této práci psychicky náročné? Není to markování, není to kontakt se zákazníky, je to dodržování pokynů a pravidel, které se mi občas zdají nelogické. Vytrácí se v nich lidskost, připadám si spíš jak automatizovaný robot. Nejspíš se automaticky předpokládá, že pokladní je tvor úplně blbý, bez mozku a schopnosti myslet (počítat, číst apod.).
Nejnáročnější je dodržování pravidel, která mi zatím nikdo nedal černé na bílém a znám je stylem "jedna paní povídala". Většinou se je tedy dozvídám průběžně od ostatních pokladních. Myslím si, že tedy vše dělám dobře, bez sebemenší chybičky, pak ale přijde směnová vedoucí a sprdne mě, protože když něco děláte jinak, jako byste to nedělali vůbec, na diskuzi nemáte právo. Smutné na tom je, že to neděláte vědomě nebo schválně, prostě dělám to tak, jak mi do té chvíle někdo řekl. Tři týdny pohoda a pak vás jedna seřve jak malého parchanta.
Uvedu nějaký konkrétní příklad. Snad první den jsem se někde dočetla nebo doslechla, že jsem povinna zkontrolovat dno vozíku. Ale když jsem měla první testovací nákup, bylo ukryté lízátko u madla vozíku. Od té doby si tedy prohlížím vozíky celé, dno i vršek.
Stala se mi dnes např. taková věc, že zákazník si pomalu dával zaplacený nákup do vozíku a další zákazník, který musel ještě čekat v uličce, mi při očním kontaktu a pozdravu začal ukazovat vozík, tedy zvedat tašky. Takže jsem mu vozík prohlédla. Pak po uvolnění místa najel ven a já markovala. Napadlo mě, že se vykláním ven už dost dlouho a budu se zas chvíli dívat do vozíků přes pult, občas si to takto střídám. Jen pokud jsou s vozíkem najetí úplně u pultu a já nevidím dno celé, dívám se pak ještě do vozíku ze strany, když s ním vyjede za pokladnu.
Tak jsem takto přes pult zkontrolovala přesně čtyři vozíky a v tom přišla nadřízená a začala mi kázat, že zákazník musí nejdřív vyjet ven a já musím vozík zkontrolovat až tam. Jen jsem řekla, že je poctivě kontroluji a ona mi přikázala: "Budete je kontrolovat ze strany, jak jsem řekla!" OK, proč ne, jen mi to do této chvíle takhle nikdo neřekl. A nechápu tu logiku, pokud vozík svědomitě prohlédnu a vidím ho celý i přes pult, proč to není jedno. Hlavně v očích zákazníků jsme pak jak pitomci, když nemůže vyjet, ukazuje mi vozík zepředu a já mu ho odmítnu omrknout a nutím ho zaparkovat na určené místo a teprve tam prohlížím. Zbytečně se tím bude zdržovat provoz, ale to prý není můj problém. I když na druhou stranu mě taky občas směnová upozornila, že je zrovna veliká fronta, abych zrychlila. Samozřejmě zrychlení je na úkor kvality, nestíhám pak koukat na zboží, kde má kód a po pípnutí na monitor, jestli se načetla správná cena. Prostě jen rychle pípám jednu věc po druhé.
Stejné je to i s povinnou větou, jestli bylo vše v pořádku. Pokaždé, když domarkuji poslední položku, zeptám se: "Je to všechno? A bylo vše v pořádku?" Pak dám součet a říkám jim sumu k zaplacení. Myslela jsem si, že s tím nemám sebemenší problém. Stalo se mi jednou, že jsem řekla sumu a pak jsem se sama lekla a vyhrkla jsem: "A bylo vše v pořádku?" Neptala jsem se akorát těch nezletilých dětí, co si jdou koupit jedno lízátko nebo jedno pití. Alespoň jsem si to myslela, do chvíle, kdy jsem dostala pojeb, že jsem měla testovací nákup a mám špatné hodnocení, že jsem se prý nezeptala, jestli bylo vše v pořádku. Pořád nad tím přemýšlím, ale pak si řeknu, že nemá cenu to řešit, stejně to nijak nedokážu a prostě se musím smířit s tím, že jsem to neřekla, když je to v zápise. Chvílemi samozřejmě bojuji s myšlenkou, že mě třeba neslyšeli ( i když mluvím docela nahlas a dívám se na ty lidi, když se ptám). No a další průser, že prý mi ta kontrola provezla ven nějaké zboží za 1,90 Kč. Asi se nikdy nedozvím, co to bylo a kde to bylo, uznávám, že minulé úterý, kdy testovací nákup prý byl, jsem kontrolovala jen to dno. A tohle je taky psycho, Myslíte si, jak už umíte a děláte dobře, a pak přijde písemný výsledek kontroly a sdělí vám, že jste udělali chyby. Člověku z toho není vůbec dobře.
Směnové vedoucí se tam střídají, a jak už to bývá, vše je v lidech, jedna je fajn a řekne, že něco nějak dělat můžu, jiná je ras a seřve mě za každou maličkost, kterou dělám od začátku, v domnění, že je to dobře.
Přesně 3 týdny trvalo mé nadšení, ale pak jsem začala mít pocit, že pořád dělám něco špatně, i když to uděláte 100x dobře a jednou ne, tak vám to hned řeknou stylem, jak kdybyste tu věc dělali špatně pořád.
Už i ten úsměv mi jdou hůře, když jsem v takovém jakoby stresu, jestli zas něco nedělám blbě. Směnová vedoucí na nás většinou kouká a já jen čekám, kdy mi zas přijde co vytknout. Naštěstí mi toto zatím dělá jen jedna z nich, u ostatních je to pohodovější, lidštějští. Ne že bychom pravidla nedodržovaly, ale neřeší se maličkosti, pokud je práce odvedená dobře. Uklidnila mě jedna pokladní, která mi o svačinu řekla, že mám být v klidu, že je to proto, že jsem nová, že vždycky po nových jdou a později, až budu zaučená, už mi dají klid. Mně už několikrát prolítla hlavou myšlenka, že se asi na tuhle práci fakt nehodím a že bych měla skončit. Pak ale mám další směnu s pohodovou směnovou a práce mě zas upřímně baví. Takže snad to nevzdám.
A ještě jedna perlička. Dneska jsem měla odpolední. Na přestávku mě stále neposílali, až jsem se ozvala sama. Takže po 4,5hod. z mé 6 hod. směny mě uvolnili z kasy. Po přestávce mi směnová řekla, že mám vytřít kolem pokladen. A to mi nedávno někdo říkal, že brigádnice neuklízí, že to dělají zaměstnanci. Ale abych řekla pravdu, nevím. Šla jsem na brigádu coby pokladní, ale úklid kolem pokladen k tomu asi patří. A ta perlička, zrovna když tam vytírám, vypadajíc jako uklizečka, někdo mě zdraví a říká: "Ahoj, co tu děláš?" No, byl to spolužák z vejšky. Zíral na mě a já se usmála a řekla: "To jsem dopadla, co?" Ale hned jsem mu vysvětlila, že jsem na brigádě.
Mám toho na vyprávění ještě docela hodně, ale už by to byl moc dlouhý článek. Tak zas příště a zas veseleji. :)
Po 3 týdnech mého brigádničení coby pokladní v Kauflandu konečně začínám chápat, proč se všude píše, že je tato práce psychicky náročná. Ano, celé tři týdny trvalo mé totální nadšení, až dnešního dne mi jedna směnová vedoucí sebrala iluze. Od toho okamžiku začínám na tu práci nahlížet z jiného úhlu.
V průběhu dní jsem musela podepsat spoustu dalších papírů, kde je vždy napsaný nějaký stručný pokyn. Musím podepsat, že jej budu dodržovat. To beru, hlavně, když tedy jasně vím, co se po mně chce.
Co je vlastně na této práci psychicky náročné? Není to markování, není to kontakt se zákazníky, je to dodržování pokynů a pravidel, které se mi občas zdají nelogické. Vytrácí se v nich lidskost, připadám si spíš jak automatizovaný robot. Nejspíš se automaticky předpokládá, že pokladní je tvor úplně blbý, bez mozku a schopnosti myslet (počítat, číst apod.).
Nejnáročnější je dodržování pravidel, která mi zatím nikdo nedal černé na bílém a znám je stylem "jedna paní povídala". Většinou se je tedy dozvídám průběžně od ostatních pokladních. Myslím si, že tedy vše dělám dobře, bez sebemenší chybičky, pak ale přijde směnová vedoucí a sprdne mě, protože když něco děláte jinak, jako byste to nedělali vůbec, na diskuzi nemáte právo. Smutné na tom je, že to neděláte vědomě nebo schválně, prostě dělám to tak, jak mi do té chvíle někdo řekl. Tři týdny pohoda a pak vás jedna seřve jak malého parchanta.
Uvedu nějaký konkrétní příklad. Snad první den jsem se někde dočetla nebo doslechla, že jsem povinna zkontrolovat dno vozíku. Ale když jsem měla první testovací nákup, bylo ukryté lízátko u madla vozíku. Od té doby si tedy prohlížím vozíky celé, dno i vršek.
Stala se mi dnes např. taková věc, že zákazník si pomalu dával zaplacený nákup do vozíku a další zákazník, který musel ještě čekat v uličce, mi při očním kontaktu a pozdravu začal ukazovat vozík, tedy zvedat tašky. Takže jsem mu vozík prohlédla. Pak po uvolnění místa najel ven a já markovala. Napadlo mě, že se vykláním ven už dost dlouho a budu se zas chvíli dívat do vozíků přes pult, občas si to takto střídám. Jen pokud jsou s vozíkem najetí úplně u pultu a já nevidím dno celé, dívám se pak ještě do vozíku ze strany, když s ním vyjede za pokladnu.
Tak jsem takto přes pult zkontrolovala přesně čtyři vozíky a v tom přišla nadřízená a začala mi kázat, že zákazník musí nejdřív vyjet ven a já musím vozík zkontrolovat až tam. Jen jsem řekla, že je poctivě kontroluji a ona mi přikázala: "Budete je kontrolovat ze strany, jak jsem řekla!" OK, proč ne, jen mi to do této chvíle takhle nikdo neřekl. A nechápu tu logiku, pokud vozík svědomitě prohlédnu a vidím ho celý i přes pult, proč to není jedno. Hlavně v očích zákazníků jsme pak jak pitomci, když nemůže vyjet, ukazuje mi vozík zepředu a já mu ho odmítnu omrknout a nutím ho zaparkovat na určené místo a teprve tam prohlížím. Zbytečně se tím bude zdržovat provoz, ale to prý není můj problém. I když na druhou stranu mě taky občas směnová upozornila, že je zrovna veliká fronta, abych zrychlila. Samozřejmě zrychlení je na úkor kvality, nestíhám pak koukat na zboží, kde má kód a po pípnutí na monitor, jestli se načetla správná cena. Prostě jen rychle pípám jednu věc po druhé.
Stejné je to i s povinnou větou, jestli bylo vše v pořádku. Pokaždé, když domarkuji poslední položku, zeptám se: "Je to všechno? A bylo vše v pořádku?" Pak dám součet a říkám jim sumu k zaplacení. Myslela jsem si, že s tím nemám sebemenší problém. Stalo se mi jednou, že jsem řekla sumu a pak jsem se sama lekla a vyhrkla jsem: "A bylo vše v pořádku?" Neptala jsem se akorát těch nezletilých dětí, co si jdou koupit jedno lízátko nebo jedno pití. Alespoň jsem si to myslela, do chvíle, kdy jsem dostala pojeb, že jsem měla testovací nákup a mám špatné hodnocení, že jsem se prý nezeptala, jestli bylo vše v pořádku. Pořád nad tím přemýšlím, ale pak si řeknu, že nemá cenu to řešit, stejně to nijak nedokážu a prostě se musím smířit s tím, že jsem to neřekla, když je to v zápise. Chvílemi samozřejmě bojuji s myšlenkou, že mě třeba neslyšeli ( i když mluvím docela nahlas a dívám se na ty lidi, když se ptám). No a další průser, že prý mi ta kontrola provezla ven nějaké zboží za 1,90 Kč. Asi se nikdy nedozvím, co to bylo a kde to bylo, uznávám, že minulé úterý, kdy testovací nákup prý byl, jsem kontrolovala jen to dno. A tohle je taky psycho, Myslíte si, jak už umíte a děláte dobře, a pak přijde písemný výsledek kontroly a sdělí vám, že jste udělali chyby. Člověku z toho není vůbec dobře.
Směnové vedoucí se tam střídají, a jak už to bývá, vše je v lidech, jedna je fajn a řekne, že něco nějak dělat můžu, jiná je ras a seřve mě za každou maličkost, kterou dělám od začátku, v domnění, že je to dobře.
Přesně 3 týdny trvalo mé nadšení, ale pak jsem začala mít pocit, že pořád dělám něco špatně, i když to uděláte 100x dobře a jednou ne, tak vám to hned řeknou stylem, jak kdybyste tu věc dělali špatně pořád.
Už i ten úsměv mi jdou hůře, když jsem v takovém jakoby stresu, jestli zas něco nedělám blbě. Směnová vedoucí na nás většinou kouká a já jen čekám, kdy mi zas přijde co vytknout. Naštěstí mi toto zatím dělá jen jedna z nich, u ostatních je to pohodovější, lidštějští. Ne že bychom pravidla nedodržovaly, ale neřeší se maličkosti, pokud je práce odvedená dobře. Uklidnila mě jedna pokladní, která mi o svačinu řekla, že mám být v klidu, že je to proto, že jsem nová, že vždycky po nových jdou a později, až budu zaučená, už mi dají klid. Mně už několikrát prolítla hlavou myšlenka, že se asi na tuhle práci fakt nehodím a že bych měla skončit. Pak ale mám další směnu s pohodovou směnovou a práce mě zas upřímně baví. Takže snad to nevzdám.
A ještě jedna perlička. Dneska jsem měla odpolední. Na přestávku mě stále neposílali, až jsem se ozvala sama. Takže po 4,5hod. z mé 6 hod. směny mě uvolnili z kasy. Po přestávce mi směnová řekla, že mám vytřít kolem pokladen. A to mi nedávno někdo říkal, že brigádnice neuklízí, že to dělají zaměstnanci. Ale abych řekla pravdu, nevím. Šla jsem na brigádu coby pokladní, ale úklid kolem pokladen k tomu asi patří. A ta perlička, zrovna když tam vytírám, vypadajíc jako uklizečka, někdo mě zdraví a říká: "Ahoj, co tu děláš?" No, byl to spolužák z vejšky. Zíral na mě a já se usmála a řekla: "To jsem dopadla, co?" Ale hned jsem mu vysvětlila, že jsem na brigádě. Mám toho na vyprávění ještě docela hodně, ale už by to byl moc dlouhý článek. Tak zas příště a zas veseleji. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat