Jak vypadá deprese jako nemoc.

DEPRESE je taková rakovina vůle. Není to jen smutek a skleslá nálada, jak je všeobecně známo. Deprese jako nemoc je vleklá a smutek vás přepadne v té největší síle a zcela bez příčiny, i když ho může spouštět i nějaký dávný prožitek. 

Deprese. Už jen z toho slova mi naskakuje husí kůže. Nemám ji ráda, odháním ji od sebe, bojuji s ní. Chci vám ji popsat mýma očima.

 Vkrade se vám pod kůži a prosakuje stále hlouběji, bráníte se jí, protože už po těch mnoha zkušenostech vnímáte, že vás zase pohlcuje, ale je neodbytná jako nečekaná návštěva. Ovládne každou buňku vašeho těla, duše vám zčerná, černé jsou během mžiku i všechny vaše myšlenky. Je jak smrt. Říká si deprese, ale je to jako kdybyste zemřeli a zároveň žili dál, i když s ní na krku už to není život, tak jak ho většina lidí zná.

Bolí. Strašně moc bolí. Většina lidí zná bolest fyzickou, ale deprese je bolestí ještě horší, protože máte pocit, že vás bolí celé tělo, ale k tomu jako by vás bolela i duše, ta nehmotná stránka naší osoby. Copak může bolet něco nehmotného, nefyzického? Kdo to zažil, ten by mohl vyprávět, i když se hodně těžko hledají slova, jak to popsat.

Máte pocit, že vám puká srdce, bodá vás do něj neviditelná dýka, ale protože už depresi máte pár let, víte moc dobře, že to není infarkt a nemusíte na pohotovost. Cítíte divné pocity v břiše, v okolí solar plexus, odkud jindy člověk cítí hřejivý pocit a proud energie vysílaný do celého těla. Při depresi máte pocit, že celé vaše tělo je plné bahna nebo odporného zeleného slizu, který vás zevnitř leptá a tíží.

Chce se vám brečet, hodně se vám chce brečet, přesto to nejde, zmůžete se jen na nehnuté koukání do zdi, případně pozorujete mraky plující za oknem. Vaše mysl jako by se oddělila od těla, chcete vstát, utéct, ale sedíte (ležíte) a nejde vám pohnout ani konečky prstů, někdy jste tak paralyzovaní, že chcete volat o pomoc, ale nejde vám pohnout ani rty, ani vydat hlásku. A pokud máte doma členy rodiny, netuší ještě, jak právě trpíte, myslí si, že spíte či odpočíváte, že jen o něčem přemýšlíte.

Na hrudi cítíte obrovský tlak, jako kdyby vás někdo zaživa zahrabal pod zem nebo vás zavalily balvany. Máte pocit, že se udusíte, každý nádech vás stojí poslední zbytky energie, které vaše tělo v té chvíli má. Někdy se mi k tomu přidá astmatický záchvat a já se v té chvíli loučím se světem, myslím si, že nastala moje poslední hodina, že už umírám. A pak na chvíli omdlím nebo usnu, vyčerpaná až do morku kosti. Sevřené mám celé hrdlo, jako kdybych měla kolem krku omotané lano.

V uších nesnesitelné pískání. Máte pocit, že se vám hlava roztříští na tisíc kousků. V hlavě vám probíhá bouře, každá myšlenka je jak jak blesk a je jich na tisíce. Tříští se o sebe, lítá jedna přes druhou a vy si říkáte: Už dost, prosím. Ale nejde to ovládnout ani zastavit. Slyšíte tam všechny ošklivé věty, které vám někdo v životě řekl, přestože normálně víte, že se to dnes už nedá brát vážně, nyní je slyšíte, vysmívají se vám, říkají vám, že jste úplná nula, že jste jen pro smích, že vás nikdo nepotřebuje, že tu jen zbytečně dýcháte vzduch.... Nekonečně mnoho myšlenek na vás útočí proti vaší vůli a vy se nemáte jak bránit.

Chce se vám utéct, ale nemůžete se pohnout, tělo nemá sílu či energii, myšlenky na vás už doslova řvou, v uších hučí ještě intenzivněji a ještě slyšíte všechny zvuky kolem zesílené na několikanásobek. Venku projíždí motorka, kterou byste normálně nevnímali, ale nyní slyšíte, jak se otáčky motoru zvyšují a jak je ten zvuk nepříjemný.

Najednou vám připadá, že větrák vašeho notebooku na stole hrozně hučí a jen si přejete, aby se zaktivoval režim spánku. Venku z ulice slyšíte nepříjemný řev malých dětí a vám se chce fakt brečet, ale neukápne ani slzička. U sousedů někdo nesnesitelně nahlas škubl za kliku u dveří do kuchyně a pak uklízí nádobí a se vším nehorázně tříská. Do toho se v dáli přidá pes, který štěká a štěká a vy máte pocit, že vybuchnete tím vším tlakem.

Nejhorší jsou asi ty vaše myšlenky, už na vás neútočí samovolně, už jste to vy sami, kdo je produkuje. Najednou věci, které se vám včera zdály normální a jako běžná součást života, se vám zdají neřešitelné, nepřijatelné, negativní. Pozitivně nevidíte nic, ani tu smrt, o které jste si jistí, že si pro vás právě přišla. Říkám si někdy v těchto stavech: Já ještě nechci umřít, ještě ne. A moc se bojím. 

Říkáte si, že je těžká doba, že určitě tento měsíc nevyjdete s penězi, že máte asi rakovinu, že jste špatně vychovali děti, že jste se neměli vdát, že jste se neměli rozvést, že se určitě rodiče rozvedli kvůli vám, že vypadáte hnusně a nemůžete chodit mezi lidi, že jste všechno vždycky udělali špatně a že všechno vždycky uděláte i v budoucnu špatně. Někdy pocítím i lítost, za co mě život trestá, nikomu jsem nikdy neublížila, proč musím trpět a nic se mi nedaří, vše zkazím, vše řeknu špatně, proč už nemám babičku a dědu, proč mi tak strašně moc chybí, proč jsem je nenavštěvovala ještě častěji a co budu dělat, až tu nebudou ani moji rodiče.

Snažíte se ze všech sil dýchat a říkáte si: Zase to přejde, bylo to tu už stokrát, tisíckrát, a dřív nebo později to přešlo. Váš černý hlas vám nalhává, že už to nepřejde, že takhle budete trpět už navždy, že vás možná odvezou do blázince, ale kdo by vás tam odvážel, nikomu na vás nezáleží.

Zkoušíte opět pohnout prsty a vydat ze sebe hlásek, znova a znova, dokud se to nepodaří. Když se vám podaří mluvit a máte s kým, můžete jim sdělit jen to, že vám není nějak dobře. Pokud s někým žijete, už je to nepřekvapí a raději se vám klidí z cesty. Netuší, že byste možná potřebovali spíš obejmout, pocítit nějakou péči. Vědí ale už, že když vám v této chvíli přinesou třeba vodu k pití, vynadáte jim, že postavili mokrou skleničku na stolek, že se to dřevo tím ničí, že ta voda smrdí chlorem, co vám to napustili, že nemá ani správnou teplotu. V mém případě bohužel platí, že ať lidi kolem mě udělají cokoliv, všechno je špatně, protože černě vidím opravdu úplně všechno. Tak moc nechci být sama, ale vzápětí nechci nikoho vidět, s nikým mluvit. 

Ležíte nebo sedíte, koukáte do zdi a máte pocit, že to nejste vy a že to není váš život, ale že je to jen nějaký film, který právě běží, někdy je to pocit, že jste namol opilí a nemáte sílu ovládat tělo ani řeč, nedokážete vstát a vše se kolem vás točí. Ležíte a sedíte a když se vám konečně po 20 minutách udělá lépe a vy cítíte, že už dokážete vstát a jít na wc, zjistíte, že to nebylo 20 minut ale 5 hodin. Dokodrcáte se na záchod, ale hlava se vám točí a vy nemáte vůli jít se osprchovat, vyčistit zuby, navíc vám to připadá zbytečné! Vůbec nic už nemá cenu a smysl, všechno je zbytečné, život je zbytečný, vy jste zbyteční. Plácnete s sebou do postele, protože tam vám je nejlíp. Máte hlad, ale nechcete jíst, nedokážete jíst, i to vám stejně připadá zbytečné, tak neschopný člověk jako jste vy si stejně nezaslouží jíst.

Ležíte v posteli, jste stále vyčerpaní, ale usnout nejde. Negativní myšlenky se stále řítí jedna za druhou, někdy se mi povede pár slz uronit, ale pak hned ustanou, jindy brečím třeba 2 hodiny, ale není to pláč tichý, je to nářek, který tak trýzní, jako by vám někdo rval srdce z těla. Napadne vás, že vám zemře někdo blízký a při té představě se z očí valí slzy veliké jako hrách. Vy ty katastrofy živě vidíte a moc vás to bolí.

K psychické bolesti se často přidá fyzická, bolest hlavy, bolest žaludku, bolest zad či jiné. Nenávidím svoje deprese. Vím, že někdy odezní za jeden den a někdy trvají třeba dva týdny v kuse. A přestože nedělám nic, jen ležím, jsem neskutečně unavená. Špatně spím, nejím, kdybych nebrala antidepresiva, asi bych ani nepila. Přeji si umřít a zároveň ještě zemřít nechci. Chtěla bych v té chvíli žít jinak, jinde, znovu od začátku. Přemýšlím, jestli někdy zas budu zdravá, schopná normálního fungování.

O svých depresivních atakách nemáte komu říct, zdraví lidé to většinou nemůžou pochopit, i když chtějí, ale kdo to nezažije, ten si to těžko představí. Popsat tyto stavy slovy jde těžko a nevím ani já, jestli můj popis vám něco řekne. Nechcete o tom nikomu říct, stydíte se za to, stydíte se sami za sebe, že jste slaboch bez vůle, nechcete nikomu být na obtíž a stejně víte, že by vám neměli jak pomoci, že si to bláto musíte vylízat sami až do dna. Nejde nic dělat, nelze v tomto stavu koukat na filmy, dokáži se soustředit tak 1 minutu, pak už mě opět válcují negativní myšlenky. Nedokážete tedy ani číst, nemáte sílu mluvit, nelíbí se vám žádná písnička, přestože jindy milujete hudbu všech žánrů. (Někdo sáhne po SOS pilulce typu Neurol, Rivotril, Lexaurin, jenže já jsem odpůrce léků, které jsou návykové, tak žádné takové nemám a nikdy jsem neměla.)

Rady, které vám dávají zdraví lidé, vás dokáží ještě více položit, tedy rady typu: Tak se jdi projít, zabav se něčím, jdi trhat plevel nebo si malovat. Věřte tomu, že to nejde! Tohle se asi těžko vysvětluje. Ale vy nemáte fakt sílu na nic, nezvedne vás ani to, že vaše milované děti mají hlad, ani to, že už 2 dny nemáte cigaretu a mohli byste si je jít koupit, i když máte absťák po nikotinu, ani tohle vás nepostaví na nohy, nemáte sílu se ani mýt, po 3 dnech už smrdíte a hlava vás svědí, i když víte, že ve sprše byste to za 5 minut zvládly, nedokážete tam dojít a udělat to, ačkoliv v představách to od rána máte v plánu, máte rozplánovaný postup sekundu po sekundě, jen zrealizovat to nedokážete, načež nenávist vůči sobě samému ještě zesílí a vy máte jasný důkaz, že jste skutečně k ničemu. Nedokážete si dojít vzít ani rohlík z kuchyně, ač máte šílený hlad, že chcete sníst i ten papírek, co vám leží na nočním stolku.

Mám u sebe na stolku svoji dávku (nenávykových) antidepresiv, které beru už 4 roky (a s nimiž je mi líp aspoň pár dní v měsíci). 

Máte na stolku i čaj, který vám někdo přinesl nebo si napustíte vodu, když jdete na wc, ale jen podat si lék, dát jej do pusy a spolknout, vám trvá najednou třeba hodinu. Nechce se vám nic říkat, nezvedáte mobily, jako by se váš čas zastavil. 

Proto věřte, že když nezvládnete tohle, nedokážete jít ani trhat plevel, ani ven na procházku. Vy nezvládáte to, co byste udělat chtěli, ani věci, které jsou na seznamu povinností, jet na nějaký úřad či k lékaři, kam jste objednaní. Vy se nedokážete ani omluvit, vše budete řešit, až ta deprese zase zmizí. Pokud ji přežijete, protože vyčerpáním máte na sebe čím dál větší vztek a něco ve vás vám našeptává, že se celému světu uleví, když tu nebudete. Opravdu jediné, co mně v té chvíli může nějak pomoct, je spánek. Ideální by bylo spát a vzbudit se, až deprese odezní. Ale tak dlouho se spát nepodaří, jsem vděčná za každou půlhodinu.

Omlouvám se všem svým blízkým, kterým svými depresemi ničím životy, svým dětem, které miluji a vím, že jim touto nemocí ubližuji. Snad mi odpustí, i když asi nikdy nepochopí (to doufám! protože pokud by měly pochopit, musely by samy deprese mít a tohle opravdu nepřeji nikomu).

PS: Zvláštní je, že kdykoliv se mi uleví, první co je, spěchám se vykoupat, smýt ze sebe všechnu tu špínu (i tu duševní) a pokaždé jsem přesvědčená, že už je to pryč a že se to už NIKDY nevrátí. Když mi je líp, cítím se zdravá a chci chodit do práce a dělat milion věcí, stýkat se s přáteli, trhat plevel, uklízet dům, věnovat se koníčkům. Jen si (i přes to neustálé se opakování) nepřipustím, že mě může ničivá deprese opět zítra položit. Najednou sama nechápu, proč jsem vše viděla tak černě, teď už zas vše vidím docela optimisticky. Ale za pár hodin nebo dní se to opět celé opakuje. 

Chcete-li mi cokoliv k tomuto článku vzkázat, zanechte dole komentář. 

zdroj obrázků: FB skupina Diagnoza: deprese, syndrom vyhoření, sociální fobie apod.