čtvrtek 18. září 2014

1) Můj comeback

část 1.

Ahoj,

je mi 42 let, jsem mámou dvou pubertálních dětí a posledních 3,5 roku jsem nepracovala. Moje předchozí povolání, kde posledních 6 let jsem byla na manažerském postu, bylo hodně náročné, hlavně časově a psychicky. Ačkoliv jsem tak trochu workoholik a všechno, co dělám, mě baví (nebo dělám to, co mě baví?), tak se u mě projevil syndrom vyhoření a já musela v práci skončit.



Dostala jsem se do rukou odborníků, tedy psychiatrů a psychologů. Píšu v množném čísle, ano, bylo jich několik, protože co se nemocí duše týká, chvíli většinou trvá, než najdete někoho, kdo vám sedne, s kým si rozumíte. Našla jsem nakonec i já a po roce, kdy jsem u těch "pravých" a docházím na individuální terapii, cítím se zase plná síly jít pracovat. Vyžaduje si to i finanční stránka věci, protože nemám manžela/přítele a i když mám od léta alespoň částečný invalidní důchod, nelze s ním vyjít.


Během té doby, co nepracuji, jsem zkusila několik brigád v různých oborech, ale jedno mě přitahovalo snad nejvíc. O tom se dočtete za chvíli.

Ačkoliv jsem před pár lety studovala VŠ ekonomického směru, syndrom vyhoření mě zastihl v tu nejméně vhodnou chvíli, před státnicemi. Vzhledem ke svému stavu v té době i následujících 3,5 letech jsem státnice vzdala, takže nejsem ani Bc., ovšem škola mi dala hodně. Jsem divná, ale strašně ráda se učím nové věci.

V jednom mám ale jasno, nechci (momentálně) dělat žádnou manažerskou práci, nikdy jsem nebyla kariéristka ani feministka, na prvním místě jsou u mě děti. A nyní i ! Dost důležitá věc, kterou jsem díky předchozí práci odsouvala někam do pozadí, neuměla si najít čas na relaxaci, sport, zábavu a kulturu, volné chvíle, kterých bylo pramálo, věnovala praní, žehlení a domácnosti. Tohle mám už ujasněné a srovnané a věnuji se s plnou vervou svým koníčkům, cvičení, procházkám, přátelům, prostě sobě.

Snila jsem už pár let o tom, že bych chtěla být pokladní. Obyčejná pokladní, která má pevnou pracovní dobu, "odpípá" si to tam a má padla! Žádní zákazníci ani lidi z práce jí nezvoní doma, že něco nutně potřebují, nikdo jí nevolá od rána do večera 7 dní v týdnu. Ano, uvědomuji si moc dobře, že ta práce není vůbec jednoduchá a že je mizerně placená, ale touha to zkusit byla silná. Beru tento nápad jako svoji osobní výzvu.

Někteří přátelé mi to vyvraceli, že přeci já se svým intelektem (IQ hodně nad průměr) a vzděláním a schopnostmi atd. nemůžu dělat pokladní. Ale jsem divná, nemám ráda slovo "nemůžu". Proč bych nemohla? To se teprv ukáže, co můžu a co ne.

Svoji myšlenku jsem stále rozvíjela a občas četla ty rady, že máme jít za tím, kam nás to táhne. Tak jsem nakonec došla i k tomu, že jsem začala vymýšlet, kde bych tu pokladní ráda dělala. Nakupovala jsem v různých supermarketech a pozorovala, jak to kde chodí, na co se pokladní musí ptát, jak spokojeně se tváří. Také jsem si četla informace o různých supermarketech, zanalyzovala jsem to ze všech stran a úhlů, pročítala firemní filozofie a došla jsem k závěru, že můj favorit je Kaufland. I proto, že mají kousek od mého bydliště fajn pobočku. Na rozdíl třeba od Penny nebo Tesca, které bych měla mnohem blíž, ale kde se mi dost věcí nelíbilo.

Při mém dalším nákupu někdy začátkem září 2014 jsem se tedy zeptala na informacích, které mají u vstupu, zda by byla možnost u nich pracovat. Paní (slečna) byla velice milá a ochotná a hned mi sdělila, že pokladní na brigádu se určitě v brzké době budou nabírat, abych vyplnila jejich formuláře pro tuto práci a přivezla jí to. Tak se stalo, vyplnění nebylo složité a hned další den jsem jí tam přihlášku odvezla. Moc se mi líbilo i to, že berou nejdříve brigádně a v případě oboustranné spokojenosti se teprve pak uzavírá stálý pracovní poměr.

Ano, říká se, že člověk nemá chtít něco "zkusit", ale v tomto případě to prostě chci zkusit. Podívat se, jaké je skutečně zákulisí této práce a firmy, zkusit, jestli na to opravdu mám, jestli si Kaufland zaslouží mít ve svých řadách.

Jednoho dne mi volala paní Z., jestli platí můj zájem o práci pokladní. Jela jsem k ní tedy na pohovor. Paní byla moc příjemná, přesně ten typ šéfové, jaký mi vyhovuje. Mluvila věcně, jasně, na rovinu. Dala mi seznam (dlouhý), co všechno mám přinést, abych mohla být papírově přijata. Od vyplnění formuláře mým lékařem až po Výpis z rejstříku trestů.


Co následovalo dál? O tom bude můj další článek.






Žádné komentáře:

Okomentovat