Rande ze seznamky

Tak jsem si řekla, že se zkusím seznámit přes internetovou seznamku, protože prostě nevím, kde hledat chlapa. Patřím k těm, co chlapa nehledají, ale čekám, až mě si někdo najde.

Nemyslím si, že jsem náročná, chci prostě obyčejného normálního chlapa. Ale určité požadavky taky mám, k těm mě přivedly předchozí ne zrovna veselé zkušenosti. Takže můj vysněný by měl být vyšší než já, mít auto a řidičák, aby za mnou mohl jezdit, měl by mít selský rozum, nekoukám přímo na vzdělání, ale trocha té přirozené inteligence není na škodu. Sympatie by měly být oboustranné. Určitě bych chtěla chlapa, co je upravený, voňavý, prostě o sebe dbá. 

Tak se mi na seznamce ozývají nezadaní muži, u většiny však končí vše po pár zprávách, které si napíšeme. Ale tentokrát se objevil jeden, vysokoškolsky vzdělaný, vysoký, při psaní jsme si docela rozuměli a on hned druhý den navrhl, že se setkáme. Jevilo se mi to jako dobrý nápad, protože mě psaní přes net vůbec nebaví, zejména s lidmi, které ani neznám. 

Další den jsme měli rande. Těšila jsem se, zas po dlouhé době vyrazím s mužem. Vypadalo to na večeři, i když jsem z něj měla pocit, že za mě nechce moc utrácet, několikrát nadhodil, že si vezme 500,- Kč, že to musí stačit. A to mi chvíli před tím líčil, jak bývalé dával 2000 týdně a k vánocům 20000, aby si něco koupila, a to se znali jen pár měsíců. (Proč většina chlapů hned v úvodu vypráví, co vše dávali a kupovali bývalé???) Tak třeba jsem to měla chápat jako humor, že mi předem hlásí, kolik si na rande bere, fakt nevím. Nemám prostě s randěním a seznamováním zkušenosti. 

Chtěl pro mě přijet domů, ale to jsem nechtěla, nemusí hned vědět, kde bydlím, když se ještě neznáme. Tvrdil, že to v našem městě nezná a že se nenajdeme. Tak jsem navrhla, že se sejdeme u Benziny a pak pojede za mnou směrem na náměstí, kde je jedna slušná restaurace. Navigaci prý nepoužívá, nepotřebuje ji.

Dojeli jsme tedy na parkoviště na náměstí. Šla jsem se podívat, jestli je parkoviště zdarma nebo si mám koupit parkovací lístek. On stále seděl v autě. Čekala jsem pak na chodníku nekonečně dlouhých 5 minut, protože stále něco montoval ve své škodovce, několikrát se přesvědčoval, zda má všechny dveře své škodovky zamčené, jednou se pro něco vracel.  Při tom stání na chodníku mi moje intuice už začala našeptávat, že to zas bude zážitek. 

Když konečně přišel ke mně, nesl si v rukách peněženku, pouzdro s doklady a autorádio v pouzdru, hned mi to vrazil se slovy: "Dej mi to k tobě do kabelky, já to nemám kam dát." Už takhle jsem ji měla těžkou, ale co mi zbývalo? :)

Projela jsem ho očima, zarazilo mě jeho oblečení, byla pěkná zima, já na sobě drahý kožíšek a on strakatou mikinu na zip s kapucí, kterou měl samozřejmě na hlavě, takže jsem si ho zatím nemohla moc prohlédnout. Mikina byla strakatá černobílá, prostě takový ten typ mikin, co nosil můj syn ve 13 letech, tedy před 4 roky, dneska by to na sebe už nevzal. 

Trochu se klepal zimou, tak jsme rychle vešli do restaurace. Nechal mě jít první, etiketu nejspíš moc neuznává. Vybrala jsem stůl a sedli jsme si. To už měl řeči, že je to tam divné, že tam určitě nebudou mít moc na výběr. Řekla jsem mu, že to je nejlepší restaurace, kterou znám, že tam občas beru děti, že tu moc dobře vaří. Ale on si jel dál ve svém negativním rozpoložení a už po minutě mu vadilo, že ještě nenaběhla obsluha, ale na jejich obhajobu, restaurace byla opravdu plná, našli jsme poslední volný stůl. 

Když nám přinesli jídelníčky, projel ho tak rychle, že já ještě byla očima na stránce u předkrmů, a on už konstatoval, že je to hrozný, že tu nemají ani smažák, že to je fakt blbý podnik. Tak jsem mu řekla, jestli tedy chce jít jinam, že tu jsou i jiné restaurace, ale netuším, jak to tam vypadá, protože do restaurací moc nechodím. Tak jsme zase vstali a šli pryč. 

Vyšli jsme ven a on si postěžoval, že jako chtít za řízek 149,- je nehoráznost, že u nich v Praze mají řízek za 79 i s přílohou. Že tahle restaurace byla blbá, protože mají přílohy zvlášť. Já jsem mu na to řekla, že tady je snad všude běžné, že přílohy jsou zvlášť, že jen v poledne u hotovek mají jídla někde i s přílohou. O ceně jsem radši nemluvila, mně naše ceny připadají běžné, do Prahy na jídlo nejezdím, takže nevím, jak levné to mají tam. 

Šli jsme do jiné restaurace, nevypadala až tak hrozně a byli jsme tam jediní, k tomu personál. 

Přinesli nám jídelní lístek a on byl už konečně spokojený, že tady mají lepší výběr. Zklamaná jsem byla já, protože tu měli jídla, která dělám běžně doma, žádné speciality. Koukal na nápojový lístek, kde bylo vše za 33,-, až narazil na rozlévanou colu za 15,-. Zeptal se mě, jestli nevím, co to je rozlévaná cola. Tak jsem mu vysvětlila, že ji nalévají z pet lahve. Když servírka přišla, hned si ji objednal. Já ještě neměla vybráno, neměla jsem najednou ani na nic chuť, ani žízeň, ani hlad. Nejradši bych utekla, ale když za mnou přijel 50 km, tak jsem si řekla, že tomu dám ještě šanci. 

Donesli mu colu a já stále neměla vybrané ani pití, ani jídlo, servírka tedy chtěla odejít, ale on na ni zavolal, že on už má vybráno, že si to chce už objednat, protože má hrozný hlad a já si vyberu pak. Tak hlásil, co si dá, nějaký ten řízek s bramborem. Já jsem tedy také provedla svou objednávku, dala jsem si palačinku s marmeládou, ať teda nezdržuju, a k pití džus. 

Pak jsme si povídali a seznamovali jsme se. Vyprávěl mi, jak bydlí u rodičů, je mu 36, mluvil rychle a hodně toho řekl, ale já nabývala pocitu, že je to nevyzrálý starý mládenec, který je moc zahleděný do sebe, na nic se mě neptal, byl spokojený, jak hezky si povídáme. Dopili jsme pití, on konstatoval, že ta rozlévaná cola je pěkně hnusná, načež si objednal ještě jednu. Já jsem si raději už neobjednala nic. 

Když jsme se najedli, koukla jsem na hodinky, bylo 20:30. Naštěstí řekl, že to je hodně, že ráno vstává do práce a půjdeme. Zaplatil, něco přes 200, tak byl doufám spokojený. Ani ho nenapadlo, že by mi třeba šel na věšák pro kabát, protože si ládoval kapsy balenými párátky, co je doma, to se počítá. :D

Cestou k autu se pokusil mě chytit za ruku, ale já se z toho nějak vykroutila díky velké těžké kabelce. Plánoval, kdy se zase uvidíme a že si hned napíšeme a že mi zavolá. Aspoň on byl nadšen, já byla ráda, že to mám za sebou a přísahala jsem si, že už na další seznamování kašlu, že mi vlastně není zas tak zle bez chlapa. 

Došli jsme k autům, já odjela, on tam stále seděl, nejspíš montoval to rádio zpět. Vzpomněla jsem si na Simonu Stašovou ve filmu Román pro ženy a její tvrzení, že Češi jsou burani. Tento byl krásný exemplář. Nechci tu popisovat detaily, které mi o sobě vyprávěl a které mě k tomuto dojmu přivedly, přece jen je to dost osobní. Asi jsem fakt náročná, co se dá dělat. Ale pokud mám pocit, že můj 17 letý syn se chová dospěleji, nemá ten chlap šanci. 

Hned po příjezdu domů mi psal, jak by chtěl být se mnou a že se musíme zase co nejdřív vidět. Zmohla jsem se jen na větu, že teď nebudu mít vůbec čas a od té doby jsem mu nenapsala a telefon mu nezvedám.  Snad mu to dojde. Ale ta palačinka byla výborná. 

Nikdy jsem na seznamování ze seznamky nevěřila, ale tak proč nemít do života další zkušenost. Doufám, že vás článek pobavil, i když se určitě někoho dotknu, potrefená husa se vždycky ozve, tak do mě burani. :) Říkám to už 10 let, že normální muži v mém věku jsou zadaní. A zjišťuji, že nejlepší chlap mého života byl exmanžel.

Myslíte, že mám někdy jít na další rande, aby byl zas nový článek na tohle téma? Není vlastně co ztratit, buď to vyjde nebo vznikne humorný článek, inu na všem špatném si umím najít i to dobré. Ale teď si určitě dám pár dní a týdnů pauzu.